IZU pohoda a lezeni
16. 3. 2009
IZU pohoda |
Tak jak to bývá, tak čistě náhodou jsem dostal kontakt na chlapíka z Čech, Filipa. Pohodový chlapík, který tak náhodou má rád lezení po skalách, bydlí v Jižních Čechách, tak jako já a v Japonsku asi tak hodinku od mého Japonského bydliště. Díky našim HaHa jsem měl tu čest ho poznat, vidět další kousek Japonska, parádně tělo po skalách potrápit a ještě se hodně dozvědět. Super chlapík.
Filip má perfektní auto na toulání se v terénem. Díky jeho šikovným českým ručičkám předělal malou dodávku s otvírací střechou na vandr auto v kterém se dá pohodlně spát a přežívat na cestách. V podstatě jsme se znali jen přes email, ale i tak jsem dostal nabídku vyrazit na skály na IZU. Takovou nabídku jsem nemohl odmítnout a neváhal ani minut se přidat. IZU je skvělé přírodní místo asi tak 250 km směre Tokyo. http://www.jref.com/practical/izu_hanto.shtml
Vyrazili jsme hned večer ve čtvrtek po práci. Plán zněl jasně, pořádně si užit lezení. Po měsíci v Japonském betonovém světě jsem se nemohl dočkat. Místo, kde bydlím mi ničím nevadí, ale venku v lese je venku v lese. Malým super autíčkem jsem si to frčeli směrem na poloostrov IZU a Filip vyprávěl jak to v Japonsku chodí. Já jen čučel a lapal informace. Přiznám se, že jsem neměl nejmenší představu kudy jedeme a jek se v tom spletitém dopravním systému vyznat. Filip měl cestu perfektně zmáklou a přesně věděl kdy najet na dálnici a kdy sjet z dálnice, tak abychom dostali slevu na povinném dálničním poplatku. Zkoušel jsme to pochopit, ale trošku to trvalo. Složitý jak v Čechách, když člověk přijde na úřad něco vyřizovat. Věřím, že spousta Japonců se raději vykašle na slevu a zaplatí plnou částku.
Kolem druhé hodiny v noci, jsme dojeli na místo. Malá dodávka s náhonem na všechny kola, se v pohodě vyškrábala k vrcholu kopce, kde byl náš cíl na další tři dny. Filip zapnul náhon na všechny čtyři a pálil to pěkně strmou a klikatou cestou na vrchol našeho kopce. Po cestě jsme potkali prase převeladivoké, kterého jsem se lekl jak nevím co a prase se leklo nás jak nevím co. Zanulo taktéž náhon na všechny čtyři a vypadalo to jako když se hodlá umlátit v bočním svahu. Potkat ty prasata tři , tak bych měl strach, že nás odtlačí zpět do vesnice.
Super pohoda jsem na místě a jde se spát. Ráno je super slunečno, dáváme snídani. Pár nudlí do žaludku pár do kapesníku a frčíme na skálu. Nádhera, nikdo nikde, slunečno, teplo a pohoda. Jen voda jaksi zůstala v autě a celý den před námi. Pro ty co znají Kozelku v Nečtinách u Plzně, tak místní skála je z podobného materiálu a cesty až 150 metrů dlouhé. Takže naprostá parád a hned jsme se do ní pustili.
Bylo to jako by jsem už spolu někdy lezli. Žádné domlouvání , nasoukat do sedáku a praskat jednu cestu za druhou. Paráda víc slov se nedá napsat. Jištění hodně sportovní a s každou přibývající délkou jištění řídlo. Takže v poslední délce už jen pár nejtů. Kdo by se bál většího letu, tak pro ten případ, Japonci pří přejišťování této oblasti, zanechali ve stěně vcelku velké množství starých kroužků. Hodně starých a hodně rezavých a občas jich bylo i hodně na jednom místě. I tak by to byl hodně velký strach v něm sedět. Neměl jsem šanci to vyfotit, a to mě hodně mrzí protože tolik kroužků na jednom místě jsem ještě neviděl. Dostali název od Filipa “Magické kroužky “. Kolem čtvrté hodiny nás dostal déšť ve čtvrté délce, tak chtě nechtě, pro tento den jsme dolezli. Za deště a pěkně promrzlí jsem frčeli dolu a dočvachtali k autu.
Tady Japonsku je hodně termálních pramenů do kterých se dá namočit. Je to samozřejmě za nějakou tu kačku. Pro nás super místo kde se umýt a ohřát. Hodně mě pobavil veřejná termální ohřívárna nohou před nádražím. To si tak člověk čeká na vlak a než přijede, tak si může namočit nohy do parádně prohřáté vody a pozorovat, jak jezdí vlaky. Pifko do ruky a bylo by tam hodně fajn. My jsem zašli do pohodového malého rodinného termál bazénku, kde jsme smočily svá utahaná a zmrzlá těla. Zajímavé bylo, že jakmile jsme tam vlezli, tak Japonci odešli……………
Napařeni jsem se vzdali na lov Japonského jídla do místního obchoďáku. V obchoďáku bylo pro zákazníky vytvořené místo na sezení a k tomu televize. Naprostá paráda pro nás a bez jakéhokoliv ostychu jsme se tam rozložili. Popíjíme pifko, bufetíme a pozorujeme místní lidí. Bavíme se víc než dost. Filip mi vysvětlil, že támhle ti Japonci v těch super širokých kalhotách, jsou ti co neudělají Japonskou maturitu a stali se z nich stavaři. Parádní termín pro dělníka na stavbě. Japonci jsou prostě super.
Utahaný dorazíme na kopec. Zalezeme do auta. Pustíme televizi (střešní okno) a koukáme na hvězdný svět. Druhý den zklamání. Prší a nevypadá to, že by to mělo přestat. Přelezeme dopředu a přejedeme jinam. Jede se na vandr na pobřeží. Nádhera . Kvečeru se začínají protrhávat mraky a tak se vracíme zpět pod kopec. Rozhodli jsem se ještě prásknout alespoň jednu cestu než se setmí. To, že byla zima by nevadilo, ale vítr, že se pomalu nedalo stát na jednom místě, ale když skála volá, vítr tu touhu nerozfouká. Filip vybral super rajbasovou cestu. Takže přilepeni jak jak slimáci na mechu jsem se soukali vzhůru. Počkat až trošku přestane foukat a krok a přicucnout ke skále a zase počkat a zmrzlý jsem byl jak hovno v parku až jsem myslel, že si strčím ruce někam, abych se zahřál. Jištění po Japonsku, takže to nebylo o strachu, ale o zábavě a parádní lezení. Dolezli jsme, hurá umýt do horkých pramenů, na Japonce do obchoďáku a nakonec hvězdná televize v autě.
Další den parádní počasí. Už jen to, když jsem konal svou ranní nutnou potřebu jsem našel starý japonský nůž s dřevěnou rukojetí, naznačovalo, že bude super den. Slezli jsme pod stěnu, nasoukali do sedáků a pěkně po Česku jsme práskali jednu délku za druhu. Tentokrát už dorazilo víc lezců a vypadalo to jako když jsou z našeho způsobu lezení celkem překvapeni. Naše rychlost lezení byla JAP3, Japonec na třetí. Dali jsem dvě stovky jeli zpět. Filip za svou skvělou Japonskou manželkou a já do svého YOKOSUKA světa. Bylo to hodně super a škoda, že už to tu Filip balí a vrací se zpět do ČR.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář