Kyoto trochu jinak
13. 5. 2009
První týden v květnu je v Japonsku hromadné volno zvané golden week. Já jsem se ho rozhodl strávit v okolí Kyota se svou japonskou kamarádkou.
Hned po příjezdu mě Japonka vzala shlédnout kulturní událost do místního paláce. Velice pěkná podívaná na tradiční tanec za doprovodu píšťal bubnů. Bohužel tam bylo tolik lidí, že si to užil především můj foťák v natažené ruce nad hlavou.
Po shlédnutí tance jsme se vydali prolézt chrámy na vrchu Hieiyan. Velice pěkné místo a s batohem na zádech jsem vylezl na kopec pěkně splavený. Chrámy byly velice impozantní. Celkově okolí Kyota je super. Z kopce jsme slezli na druhou stranu k jezeru Biwago. Na nádraží jsem dostal košem. Do stanu se jí se mnou nechtělo, asi jsem ji moc nevoněl. Má průvodkyně se vydala přespat domu a já najít místo kde přespím.
Ať hledám jak hledám, tak nemůžu najít žádné místo k přespání. Nakonec jsem si ustlal na břehu jezera u rýžového pole. Resp. jsem se tam jenom zastavil, abych si odpočinul. Moc se mi tam nelíbilo. Načnul jsem pivečko a hned bylo místo v pohodě. Bohužel jen pro oko. Byla taková zima, že jsem si perfektně vychutnal velký vůz na noční obloze a východ slunce neměl chybu. Zabalil jsem věci a vyrazil pěšky kamsi kolem jezera. K mému údivu místo, kde jsem spal, je plné rýžových polí, strip barů, nočních klubů a love hotelů. No a já si ustelu zrovna u rýžového pole. Takhle se seknout...........
Vlakem jsem se přesunul do vesnice Omi Maiko pod kopec Hira-san. Plán je vyškrábat se na tento kopec. Na břehu jezera nacházím perfektní kemp na pláži. Snažím se najít někoho komu zaplatím, ale marně a tak stavím stan a dávám oddych. Tento den jsem byl nějak utahaný z předchozího dne a noci. Prošlápnul jsem si okolí a kopec Hira-san přijde na řadu příště. V noci mě vzbudila partička japonských mladíků co přišli popařit na pláž. Vzali to hodně z vesela a tak petardy lítaly celou noc, někdo zakopl o můj stan a nakonec dravá jízda autem po pláži. Opět si vychutnávám východ slunce. Balím a vyrážím zpět do Kyota potkat se s mou průvodkyní.
Japonská průvodkyně mě požádala jestli bych jí nevzal lézt po skalách a tak se stalo. Koupil jsem si průvodce lezením po skalách v Japonsku. Sice v něm toho moc nepřečtu, ale skalní oblasti podle něj poznam. Našel jsem malou lezeckou oblast nedaleko Kyota, Japonka vymyslela cestu a vyrazilo se.
Konnpira san, malý kopeček nedaleko Kyoto s nezanedbatelnou historii. Velice pěkné místo pro víkendový výlet. V okolí je několik chrámů a v úbočí kopce několik skalních masivů. Já jsem se utábořil u jednoho z chrámů, který byl nejblíže ke skalám. Skvělé kempování. Do vesnice nedaleko a spaní v lese u chrámu perfektní. Akorát poslední noc byla nějak rušnější. Poslední den po lezení jsem našel na stanu napsaný vzkaz, abych se druhý den do šesti ráno odstěhoval z prostoru chrámu. Druhý den měl být u chrámu festival a můj stan se jim nehodil do programu. Poslední noc i tak nebyla nic moc. V noci mě vzbudil dupot a řev jako když okolo stanu proběhne tlupa opic. Nejlepší čas vypadnout. Nebo, že by mě místní Japonci chtěli zastrašit, abych ráno zmizel úprkem? Měl jsem z Kyota přejíždět do Nagana, ale pro špatné počasí byla akce zrušena a tak jsem zůstal u chrámu tři noci.
Musím přiznat, že Japonka mě velice mile překvapila. Lezení se nebojí、 nestěžuje si na horko ani na zimu, hlad nebo žízeň. Klidně si leze a pokud jí to nejde zkouší to dál. V klídku a pěkně po lehoučkou. Kromě setkání s pavoukem, to se mění v národní orchestr.
Vzal jsem to trošku z vostra a vyhnul jí do větší přírodní divočiny než byla zvyklá. V prvních momentech spíš pozorovala jak se vše kolem hýbe, hmyz všeho druhu a i ta jedna mrška moucha jí zaletěla do pusy. To byla dobrota.
Dojít si na malou do přírody, taky nová zkušenost. Musela si vyzkoušet, že za tím stromem nebude skutečně vidět. A podle jejího nového hesla – It is better real shit in nature than every bullshit in City – by se dalo říct, že jí to skutečně bavilo.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář