Škola Japonštiny
25. 3. 2009
mé zápisky ze školy
Jeden z důvodů, proč jsem přijel do Japonska, je naučit se japonštinu. Jestli se to povede ještě nevím, ale doufám, že ano.
Učím se jak se dá a z čeho sedá. Jeden den to jde a další už si zas nic nepamatuji. Bude to boj na dlouhou dobu, ale musím říct, čím víc se tento jazyk učím, tak tím víc mě to baví. Není to jen o tom naučit se japonštinu, ale zároveň s prohlubováním znalosti tohoto jazyka se člověk učí i japonskou kulturu. Nemyslím tím, že je to díky tomu, že se dá domluvit nebo něco přečíst, ale ve stylu tohoto jazyka je i celá složitost této kultury.
V Japonsku je velká spousta komerčních jazykových škol pro cizince. Hodně lidí sem přijíždí učit se svůj mateřský jazyk a souběžně s tím si plnit svůj vysněný cíl, jako například naučit se japonštinu. Pro ty, co by chtěli na jazykové škole ušetřit, je možné navštěvovat školy pro přistěhovalce nebo jiné cizince, které jsou zdarma. Zde, co bydlím, jsou hned dvě v blízkém okolí a možná ještě víc o kterých ani nevím. Každá ze škol má hodiny výuky v jinou dobu a jiný den a proto se dá chodit do školy i do práce.
Bez otálení jsem byl hned druhý týden zavezen do obou ze škol, abych si vybral, která mi bude vyhovovat víc. V obou školách se učí podle podobných knížek a podobná témata. Co se v jedné škole začne učit, v té druhé se zopakuje a dokončí a naopak. Proto jsem se rozhodl chodit do obou škol. Přijde mi to celkem užitečné a efektivní pro můj rozlítaný čas. Chodím do školy jeden týden v neděli, další týden v pondělí. Občas jdu do další školy v sobotu, i když soboty dost flákám a jinak jsem ve škole každou středu. V těchto dnech je výuka vždy přibližně dvě hodiny.
Vzhledem k tomu, že jde o jazykové hodiny pro cizince, tak složení tříd je občas velice pestré. Do školy každý chodí jak se dá. Takže koho tam potkám jeden týden, další týden už po něm není ani slechu.
Jedna škola je ve městě Chita, přibližně půlhodinky od mého bydliště vlakem a pěšky. V jedné třídě je přibližně 30 žáků a především jde o ženy z asijských zemí. Poprvé, když jsem nakouknul do třídy, tak tam bylo víc dětí než dospělých. Vykulil jsme na to oči, oni mě snad chtějí dát do školy pro malé děti, pomyslel jsem si. No, úrovní znalosti japonského jazyka bych mezi malé prcky spadal a jiný kraj jiný mrav, takže uvidíme, uvidíme.
Kde je průmysl, tam je i hodně singl mužů a tím pádem dovoz žen z jiných zemí jen kvete. Tyto ženy nemají kam udat své dětičky a tak se třída hemží maminkami a prťata okolo řádí.
Princip výuky je velice zajímavý. Sedíme všichni v jedné místnosti, ale neučíme se všichni dohromady. Jsme rozděleni podle jednotlivých úrovní znalosti japonštiny od jednotlivců po skupiny až o šesti lidech. A každá skupinka má vlastního učitele. Ve třídě je víc učitelů. Ti se buď střídavě přidávají k jednotlivým skupinkám nebo jen pozorují studenty jak reagují a jak jim celkově jde výuka. Podle toho jsou studenti další hodinu přeskládáni do jiných skupinek a s jiným učitelem.
První hodinu jsem měl výuku sám s jednou učitelkou. Protože jsem prošel výcvikem v Čechách, tak jsem už něco věděl, ale tak asi od všeho něco a vlastně k ničemu. Stačilo to na to, abych dokonale zmátl svou úrovní znalosti a nevěděli jsme co dál. Po chvíli se k nám přidala další učitelka a po chvíli ještě jeden učitel a nakonec jsem z nich tahal informace jak do hor na lyže a bylo po výuce. Naučili mě alespoň jak se jmenuji a odkud jsem, což jsem musel na konci hodiny přednést před celou třídou a frčel jsem zpět do práce. Další hodinu opět stejná učitelka a podobný závěr. Doporučila mi, že bych měl chodit do profesionální školy. Asi jsem nezvladatelný.............
Další hodinu jsem, ale přišel znova a to už jsem byl přesunut do skupiny o šesti lidech a tam mi byl můj český temperament patřičně sražen. Ne nadlouho. Skupina je složena z Brazilců, Brazilek a Peruánek. Všichni super a první hodinu na sebe čučíme jako jója. Nesměle odpovídáme a umíme přibližně stejné prd. Já umím trochu číst a psát, oni víc slovíček a tak lepíme výuku jak se dá a je to super. Tak stejně jako v jiných skupinách, i v této skupině ženy mají své děti sebou. Většina z nich jsou celkem velká děcka a rozumná na to, aby dělali jakýkoliv brajgl. Pouze jedna maminka vždy bere sebou malého, tak asi čtyřletého brazilského ďábla, který sedí vedle mě a co nechám v jeho blízkosti, tak roztrhá nebo počmáře. Super superman jak má být. Takže nakonec to dopadá tak, aby mi neničil věci, že pravou rukou si s ním kreslím a levou si dělám poznámky, když nestíhám a nevěnuji se mu, tak je po papíru. Což je často. Nebudeme kreslit přeci nějaký sluníčka nebo autíčka, pěkně pořádnou čmáranici a pak to pořádně rozsekat a nejraději by to učitelce nacpal do kapsy.
Dvě školy jsou dvě školy a holky pozorovatelky vypozorovaly, že si začínám víc hrát s brazilským ďáblem než sledovat výuku, a tak mě oddělily spolu s paní Peruánkou s typicky peruánským jménem Suzuki, do samostatné skupiny. Dostali jsme jinou učitelku a už se nestíhám ani podrbat na zadku...........
učitelky vysvětlivky
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář